... IZRAELSKÁ POBOČKA NADACE KONRADA ADENAUERA MÁ SVÉ SÍDLO v Jeruzalémě a cesta do Jordánska zabere asi půl hodiny radostné jízdy v případě, že se vydáte přes hraniční přechod Allenbyho most / Most krále Husejna. Tak přirozené rozhodnutí by vše usnadnilo, jenže Blízký východ zrovna není proslulý usnadňováním. Jordánci, a bylo by na dlouhé vyprávění proč, Izraelcům nedovolují přejet tento most do Jordánska. Místo toho je nutí používat jiný most mnohem dál na severu. To znamená, že musíme jet celou cestu až na sever Izraele, tam vstoupit do Jordánska a pak se zase vrátit zpátky na jih po jordánské straně. Doba jízdy tak je devět hodin místo třiceti minut.
Nadace na výlet pronajala pěkný autobus, jsem tedy spokojený. Povídám si s tím i oním účastníkem, když vtom zazvoní telefon člověku z KAS, který nás tu má na starosti. Jedna z účastnic, jako na potvoru zrovna klíčový řečník celé této mírové operace, volá, že nepřijede. Její palestinská katolická škola jí prý přikázala, ať nejezdí, nechtějí, aby se setkala s Židy, a celé to německé mírové úsilí jim je putna. Potají celou konverzaci vyposlechnu a hořím zvědavostí, jestli nás ostatní budou informovat o onom půvabném důvodu zrušení. Ne, nebudou.
Na jedné z odpočinkových zastávek se dávám dohromady s izraelským učitelem, taky je to kuřák, a ptám se ho, co ho motivuje tady být. Odpovídá — a já jsem hlupák, že mě to nenapadlo taky —, že Palestinci mají se svými požadavky na tuto zemi pravdu, neboť tady žili dávno před Židy; proto se s nimi chce setkat a vyjevit jim své názory. Taky se nemůže dočkat, až navštíví Jordánsko, zatím se mu nepoštěstilo vidět arabskou zemi.
Tenhle chlapík už Palestince rád má, takže by mě zajímalo, jaký pro něj má smysl, aby sem jel. Dělím se s ním o svůj údiv a on se mi diví.
„Všichni Izraelci tady jsou jako já. Proč bychom jinak jezdili, kdybychom neuvažovali tak, jak uvažujeme?"
Když o tom přemýšlím, má pravdu, akorát úplně nechápu, jaký pak má tahle konference smysl.
Možná jde o to, aby Palestinci začali mít rádi Židy.
To dává smysl, ne?
Osobou, která celou tuhle akci má na starost, je Němka, která o Izraeli poprvé slyšela od izraelského kamaráda svých rodičů; navrhl jí, ať do Izraele přijede, když byla ještě mladá holka. Nic lepšího na práci neměla, a tak do židovského státu přijela a zamilovala se nejen do Izraele, ale i do milého arabského muže. Žijí ve čtvrti bez Židů, kde žádný Arab Židům neprodává, dokonce ani nepronajímá byty. Poslyšte, to je tak dojemná love story, že takový Eugene Ionesco by ji náležitě ocenil, kdyby ještě žil.
Čas ubíhá a konečně přijíždíme na jordánskou stranu hranice.
Všímám si, že jeden z Izraelců v naší skupině má ke svému izraelskému ještě maďarský pas. V jeho pase ale není jediné razítko, ve skutečnosti ho nepoužívá. Má ho jen pro strýčka Příhodu. Kdyby Izrael zmizel z mapy, chce mít místo, kde může žít. Říká mi, že si mnoho Izraelců pořizuje evropské pasy, prostě pro případ.
Mír je pro tohoto muže totéž co Bůh, i když já si myslím, že je to ateista.
Na rozdíl od jízdy po izraelské straně hranice — nebudou žádné zastávky. Žádná zmrzlina, žádná cola a žádné záchody. Dojděte si na toalety teď, radí nám, protože potrvá dlouho, než je opět spatříte. Nikdo nám neřekne proč a ani se nikdo nepídí po vysvětlení. Důvod nastolených pravidel je prostý: Židé v arabské zemi nejsou v bezpečí, ale to tu nikdo nechce slyšet, nejmíň ze všech Židé sami. Jsme na mírové, nikoliv rnočící misi.
Je zajímavé lidi v autobuse pozorovat, všechny ty velké a báječné učitele zítřejších lídrů: Arabové se drží Arabů, Židé Židů.
To je první krok v budování míru v německém stylu.
Ale neměl bych to znevažovat. Je fakt, že nadaci se podařila opravdu důležitá věc: cestu platí Němci, cestovní kancelář najatá na akci je židovská, průvodce a řidič autobusu jsou Palestinci, toalety jsou prázdné a hotel, kam brzy přijedeme, jordánský.
Do této chvíle se podobný zázrak nepodařil ani americkému prezidentovi Baracku Obamovi.
Projíždíme jordánskými městy a vesnicemi. Během většiny cesty vidím rozestavěné domy, nevýslovný počet obličejů krále Abdalláha na plakátech a chudobu, která křičí bolestí. Většina lidí tady jsou Palestinci, tak se sám sebe ptám, proč jim Katalánsko taky nepostaví báječné bílé vily. Vždyť by jim to bodlo.
Do jordánského Dead Sea Spa Hotelu přijíždíme pozdě večer, přičemž úvodní schůze se koná hned nazítří ráno. To začnou i skutečné mírové rozhovory mezi Araby a Židy...

Takový je Izrael, země protikladů, kde jakousi podivnou silou přírody není dvěma lidem dovoleno sjednotit se na jedné myšlence. Ano, žijí tu přívrženci mnohých stád, ale dokonce i ta jsou rozdělena do tolika frakcí, že je nemožné je vůbec spočítat. Kdo vlastně tihle lidé jsou? Co jsou Židé zač? Kde se vzali? Možná je teď ten správný okamžik navštívit Prvního Žida, který po staletí přebývá uvnitř starobylé jeskyně a čeká na svého ztraceného syna, a vzdát mu hold. Když ráno vychází slunce nad Svatou zemí, jsme už na cestě do ...
... Německá Nadace Konrada Adenauera (Stiftung, KAS) má s domlouváním míru také plno práce a přirozeně ho chce zasít do srdcí jak Arabů, tak Židů. Avšak neusiluje o novináře, nýbrž cílí na učitele, tedy na lidi, kteří jsou víc na děti než na lískové oříšky.
Zřejmou potíž, jak pedagogy získat pro své smělé plány, má vyřešit nápad za milion, bude třeba přimět antagonisty k setkání, zařídit, aby se do sebe zamilovali nebo aspoň spřátelili, načež oni svou nově nalezenou lásku k bližnímu svému a porozumění vůči jeho jinakosti vštípí do srdcí dětí, které vyučují.
Vzhledem k tomu, že KAS chce do svých plánů zapojit Araby i Židy, nemůže se usmíření, které pro ně chystají, odehrát na teritoriu, o něž obě strany bojují. Musí se najít neutrální území, země, o níž nikdo z učitelů nebude prohlašovat, že je jejich, a také místo, kde KAS pro kantory může zorganizovat několikadenní mírovou konferenci. Díkybohu existuje Jordánsko, kde si KAS pronajala hotel. Bude zajímavé vidět, co se stane, až se obě strany potkají...

Tuvia Tenenbom: Chyťte Žida, v originále Catch the Jew, 2015